Dneska to cejtim v kostech, z ozónu je vzduch

úplně nabitej a do mě vstoupí duch

Františka Sahuly a nezeptá se mohu-li,

jen tak mě ovládne, už nepřekročím kruh,

ženu nechám opuštěnou, děti ve školce,

Pán much s námi hraje hru, panáky rozdává.

 

Historky se vyprávěj a já se budu smát,

opilecká pýcha jistě může křídla dát,

s každou další hodinou minulost mám rodinnou,

asi jsem svobodnej, teď mě tak napadá,

potřebuju trochu něhy, koukám po holce,

soudnost mizí, čerta ve mně brzdit přestává.

 

Neprocitnu hlady, nevypadám k světu,

dohromady nedám jedinou větu,

na stole v láhvi zůstal zbytek morgana,

jen jestli to přelud není – Franta morgana.

 

Další kola panáků, pak nastal Babylon,

zmatení jazyků a opic pavilon,

zábava je třeskutá a strava pouze tekutá,

teď je mi všechno jedno, nastal už ten zlom,

dva kalíšky v ruce, blíž ke slečně přisedám,

do pekla na dobrym koni, v tomhle jasno mám.

 

Neprocitnu hlady, nevypadám k světu,

dohromady nedám jedinou větu,

na stole v láhvi zůstal zbytek morgana,

jen jestli to přelud není, Franta morgana.

 

Jindy než za úplňku se to nestává,

to vždycky pravidelně podivnej sen mám,

Sahula u výčepu s pivem postává,

kyne mi prstem a já těžko odolám.

 

Neprocitnu hlady, nevypadám k světu,

dohromady nedám jedinou větu,

na stole v láhvi zůstal zbytek morgana,

jen jestli to přelud není, Franta morgana,

tak se tak motám, ztracenej v času,

klidnej den střídá rej hodokvasu,

nebylo to včera a není to teď,

jednou se to stane a já proskočím tu zeď.